Jeden z prvních pracovních dnů v novém působišti. Prosím paní asistentku, zda by byla tak hodná a udělala mi kafe. Dosti důležitě se na mě podívala a říká: Tady si každý dělá kafe sám, a kysele dodala "pane řediteli". Mile jsem se na ni podíval a říkám: Aha. Takže budu první, komu uděláte kafe vy. Dotčeně odešla.
Po pár týdnech se na poradě vedení ptám finanční ředitelky, jak ke možné, že 7 z 10 domluvených úkolů z předchozích porad stále nemá splněné. V klidu se na mě podívá a říká: Nečtu zápisy z porad.
Na setkání s lidmi z výroby jsem se snažil trpělivě vysvětlovat, že aktuálně lidem z provozu prostě navýšit mzdy nemůžu, protože na to nejsou peníze. Jeden provozák se na mě udiveně podíval a říká: však si na to přece můžete jít půjčit do banky. Chvíli se na něho dívám, zda to myslí vážně... načež jsem pochopil. Ne, není to vtip. Myslí to vážně.
Takhle bych mohl pokračovat. S odstupem času mi to přijde úsměvné. Ale tehdy ne. Tehdy jsem poprvé na vlastní kůži zažil v praxi význam slova anarchie, "v plné palbě". Bezvládí.
Navíc ústředí brojilo proti pobočkám. Management se choval povýšeně vůči lidem z provozu. Komunikace na bodě mrazu. Kam jsem se podíval, všude nějaký problém.
Schválně, co byste dělali v takové situaci?
interim management